V poslední době se v mém okolí objevilo hned několik lidí, kteří se s boreliózou nějak potýkají a žádali mě o mou zkušenost. Jelikož nerad zjednodušuji a nerad vytrhávám důležité informace z kontextu, rozhodl jsem se napsat tento článek. 

 

Záměrně v titulku článku neříkám vyléčil, protože já nevím, jestli jsem se vyléčil. Každopádně v dnešní době se cítím být vitálním, ve fyzické i duševní kondici, miluji život a s entuziazmem vzhlížím k budoucnosti.

 

Zároveň musím přiznat, že následky nemoci stále pociťuji. Projevují se "citlivostí a křupáním" v kloubech. Když si například chci sednout na bobek do maximálního ohnutí v kolenou, nejde to hned. Musím pomalu, bolí to. Když se ale postupně rozcvičím a kolena si zvyknou na tento rozsah, za chvilku můžu dělat dřepy bez bolesti jako zamlada. S rameny to například mám tak, že se můžu jakkoliv dlouho rozcvičovat a při kroužení pažemi v nich prostě stále křupe. Nebolí to, ale je to jinak, než před projevy boreliózy.

 

Borelióza se u mě začala projevovat po nehodě na koni. Mí synové se učili jezdit na koních a tak jsem je jednou vezl na ranč. Abych dobře využil čas a benzín, brával jsem sebou vozík, který jsem vždy naplnil koňským hnojem. Pak jsem zahloubaný do myšlenek ohledně mých projektů pozoroval děti na koních. Ke konci lekce mě paní cvičitelka překvapila otázkou, jestli bych se také nechtěl svézt. Po pravdě se mi moc nechtělo, ale jsem zvyklý využívat nabízených příležitostí, tak jsem na to kývl. Hlavou mi proběhlo, že mám do třmenů nevhodné boty a do kapes jsem musel nacpat věci, které jsem měl v rukách, jako mobil a klíče od auta. Pak jsem se ale plně zpřítomnil. Zeptal jsem se, jak mám koně ovládat a bylo mi řečeno, že je to jednoduché. Jako když se v autě točí volantem. To mi moc nedávalo smysl, ale budiž. Nasedl jsem s klidnou myslí do sedla a ... kobyla se okamžitě splašila. Vyrazila se mnou tryskem. Zkusil jsem přitáhnout otěže, to jí stavělo na zadní. Pak jsem povolil a ona ještě zvýšila svou rychlost přímo proti dřevěné ohradě. Představa, že se mnou chce přeskočit ohradu se mi moc nelíbila. Měl jsem plán opustit sedlo. Těsně před ohradou se stočila ostře doprava a já letěl po zádech na zem. Dopadl jsem z té výšky přímo na záda, vyrazil si dech, všechno bolelo, ale byl jsem naživu. Pak se ukázalo, že klíče od auta mi už při nasedání do sedla vypadly z kapsy na zem a nejspíš toho se kobyla polekala.

 

Měl jsem pak bolesti v křížové páteři, zablokovaný krk a "skřípnutý nerv" v hrudní části páteře. Nic moc, ale dalo se s tím fungovat. Rozjeté a nasmlouvané projekty jsem odložit nechtěl, vlastně jsem o tom ani neuvažoval. Myslím, že v té době jsem také budoval oplocení kolem sadu. Ručně jsme s pomocníkem kopali asi 150 děr, protože vrták za traktorem nebyl schopen proniknout pod tvrdou slupku udusaného jílu s oblázky - následek moderního zemědělského hospodaření. Tak jsem myslel, že mě záda bolí i z tohohle. Když se mi ale začaly dělat kolem horní páteře boule - a nebyly to zjevně jen svaly, rozhodl jsem se "s páteří" zajít za doktorem.

 

Smířil jsem se s tím, že se nechám na RTG prosvítit. Když jsem děsně dlouho čekal v plné ordinaci, měl jsem možnost pozorovat, jak to tam chodí. U doktora jsem nebyl několik let a tak to pro mě bylo reality show. Tehdy mě šokovalo, jak se lidé oddaně podvolují moci lékařů. Hlášky od lékaře typu "... na nic se neptejte, tenhle prášek si musíte vzít ...". Vůbec z toho čišela nadřazenost kněží a poddanost ovcí (z mého úhlu pohledu). Konečně se dostala řada na mě. Doktor koukal na rentgen, zasmušile pokyvoval hlavou a říkal, že jsem si hodně ublížil. Když jsem se ptal, co tím myslí, v které části páteře, tak jen dál tajemně pokyvoval hlavou a nic z něho nevypadlo. Říkal ale, že má na základě popsaných příznaků podezření na něco jiného a poslal mě na krevní rozbor a pro jistotu i s testem na boreliózu.

 

Po čtrnácti dnech jsem vyrazil pro výsledky. Vezl mě kamarád, který si mezi tím vyřizoval ve městě svoje záležitosti. Krevní rozbor byl v pořádku, ale podle protilátek prý mám v sobě boreliózu. Byl jsem za diagnózu rád. Konečně tu bylo něco, na so jsem mohl svést svoje potíže a s čím jsem mohl začít nějak bojovat. Také mě zajímaly znovu ty výsledky RTG, ale opět jsem nedostal odpověď. Prý teď musím začít brát antibiotika - tetracyklin. Když jsem se ptal na stádium borélie - říkává se, že v hodně raném stádiu antibiotika zaberou, opět jsem nedostal kloudnou odpověď. Dojem jsem z toho měl, že je to tak někde mezi, nebo že to prostě stejně nejde z těch protilátek poznat, ale nic nebylo řečeno na rovinu. "Nevím" by pro mě bylo uspokojivější, než mlžení, že vím. Ptal jsem se na pravděpodobný průběh, když si antibiotika nevezmu, a tady mě dost vystrašilo, že prý do tří měsíců borélie napadne mozek (CNS) a je pravděpodobné ochrnutí a pak i smrt. Cestou z ordinace jsem vyzvedl antibiotika. Odehrával se ve mně vnitřní konflikt, ale v té chvíli jsem byl rozhodnutý je začít brát.

 

Zavolal jsem kamarádovi, že jsem hotov.  Slíbil, že se mě vyzvedne s tím, že ještě navštívíme jeho tchána, který na tom není moc zdravotně dobře. Nechci teď popisovat podrobnosti, ale v podstatě jsem teď měl možnost v reálu vidět člověka, který byl v závěrečném stádiu léčení rakoviny moderní medicínou a vyslechl si průběh jeho "léčby". Řezat tak dlouho, až už není co řezat. Do toho se odehrály minimálně dvě - tři surrealistické scény, kdy tomu pánovi někdo nabízel nějakou dobrotu, jako třeba tlačenku s tím, aby si dal. On už ale bohužel nebyl ve stavu, kdy si na něčem může pochutnávat. Jen na vysvětlenou, proč to byly z mého pohledu surrealistické scény: já věřím, že strava hraje velkou roli při prevenci i léčení nemocí a ty "dobroty" všechny spadaly podle např. makrobiotických konceptů do kategorie extrémních potravin i pro zdravého člověka, natož člověka v pokročilém stádiu rakoviny. Ten pán potom za pár dnů zemřel.

 

Pro mě to byl signál, že nechci své zdraví svěřovat do rukou mainstreamové medicíny. Udělal jsem si na internetu průzkum. Na nějakých britských stránkách jsem našel např. informaci, že tetracyklin dávkovaný, tak, jak mně byl předepsán už se dnes nedoporučuje podávat. Že je velká pravděpodobnost, že borélii jen potlačí a ona se později vynoří odolnější proti antibiotikům. Oni doporučovali mnohem silnější, intenzivnější a nákladnější antibiotickou léčbu, kterou jsem nebyl ochoten podstoupit.

 

Antibiotika jsem si tedy nevzal a začal jsem hledat na poli alternativy - nejdřív mezi makrobiotickými učiteli, ke kterým jsem měl názorově blízko. Oslovil jsem Jarmilu Průchovou, Milana Dvořáka a Naděždu Kubíkovou. Nikdo z nich mi nedoporučoval brát antibiotika a všichni se shodli, že se jedná o jin chorobu. Je třeba jíst zásadotvornou stravu a úplně vynechat jednoduché cukry. Naděžda Kubíková mi shovívavě a klidem řekla, ať k ní znovu přijedu na kurz, že už jsem toho hodně zapomněl. To jsem udělal. Byl jsem u paní Kubíkové poprvé asi před čtyřmi lety. Od té doby se toho ve mně hodně změnilo. Tehdy jsem nepociťoval negace tak silně - naopak jsem je potřeboval slyšet, abych ve svém životě něco změnil. Tentokrát mě kritika systému dost bolela. Když paní Kubíková přepnula do režimu negací, já jsem se stával vědomě transparentním a nechával jsem informace projít, aniž by se mě dotýkaly. Po zbytek času jsem poslouchal věci, které jsem už znal, ale přece jen ve mně došlo k nějakému hlubšímu uvědomění - víře, že naše tělo má sebeléčící schopnost, že design vesmíru je udělaný dobře, že je potřeba naučit se žít tak, abychom konali v souladu s tímto designem. To je v podstatě v přímém souladu s filosofií ViaNatury.

 

Teď už si nevzpomínám na chronologickou posloupnost událostí, ale borélie putovala mým tělem - po kloubech. Jednou mi otekl pravý loket, pak levý, kolena, ramena, atd. Jednou když mi splaskl otok na lokti, zůstal mi z něho viset "pytlík" s tekutinou, která se časem vstřebala. Zpočátku jsem to bral jako formu očisty, ale když už mi pravé koleno oteklo podruhé tak, že jsem mohl chodit jen o berlích, začal jsem trochu pochybovat, že to někam spěje.

 

Když se vytvořil otok, většinou mi Markéta udělala čaj z řasy kombu - ten jsem pil a otok splaskával. Souvislost s cukrem (teď nemyslím ten chemický - ten už jsem tehdy nekonzumoval, ale i ovocný, nebo slady) byla jasná. Když jsem si dal něco sladkého - třeba ovoce - otoky se zvětšovaly. Když jsem dodržoval striktně zásadotvornou stravu bez jednoduchých cukrů, byly pod kontrolou. Bylo fajn mít možnost ovlivňovat průběh nemoci, ale musel jsem se stále hrozně hlídat. Do toho jsem se snažil poměrně intenzivně manuálně pracovat, jednak ze zvyku, ale také abych uživil rodinu. Můj příjem byl přímo závislý na mé schopnosti fyzicky fungovat a to vytvářelo psychický tlak. Některé činnosti vyžadovaly velké sebezapření, ale byla i období, když jsem se cítil skoro dobře. V jednom takovém období jsem se rozhodl odjet za svým mistrem na "retreat" (takový duchovní fesťák :-) do Rumunska. Dokonce jsem byl vybrán jako jeho osobní bodyguard. Bylo skvělé být nablízku člověku, ze kterého přímo vyzařuje osvícení.  Nicméně ke konci retreatu jsem si v povznesené náladě dal dvě piva (jin). A když druhý den cestou domu na řidiče tranzitu přestal zabírat Red Bull a začal zjevně usínat, převzal jsem někdy po půlnoci řízení a s plným tranzitem spících lidí to odřídil až do Brna, kam jsme dorazili někdy v deset ráno. Jako doping jsem cestou snědl asi půl kila třešní. Po dalším půldni cestování jsem dorazil dost vyčerpaný domů a téměř okamžitě mně začala silně otékat kolena. A tentokrát už nezabíral ani čaj z řasy. Ke kolenům se přidaly lokty, ramena a pak i čelist, takže jsem se vpodstatě nemohl pohybovat a ani jsem nemohl kousat. Původně jsem měl v plánu dokončit hned po návratu jeden rozdělaný projekt a zajistit tím příjem na nadcházející období. To ale teď nešlo a stav účtu se blížil nule. Nemocenské pojištění nemám. Musela za mě zaskakovat Markéta a já jsem se učil delegovat činnosti, u kterých jsem dříve byl "nezastupitelný".

 

Měl jsem čas meditovat a nabyl jsem jistoty, že část našeho vědomí přetrvá i smrt těla. Smrti jsem se nebál, naopak jsem byl svým způsobem zvědavý, jaké je to na onom světě. Jen jsem nechtěl, aby to mí pozůstalí brali moc tragicky, kdybych zemřel. To by bylo naprosto zbytečné. Přesto jsem zemřít nechtěl. Lákavější bylo se tu dál učit. Kvůli financím jsem sáhl do knihovny, nebo Markéta, pokud jsem toho sám nebyl schopen, na knížku Tvoření peněz a začal jsem znovu praktikovat techniky manifestace hojnosti. O tom mluvím víc v Tajemství úspěchu. Výsledky se "jakoby zázrakem" dostavily brzy. Také jsem začal hledat pomoc v alternativní medicíně.

 

To celé období s boreliózou trvalo asi 3 roky a většinu času jsem fungoval docela dobře. Už nevím v jakém pořadí a kdy jsem co bral, ale tady je výčet toho, co jsem vyzkoušel:

Spirobor, ArtiDren, Cranium, Antimetal, NeuroDren od MUDr. Jonáše na základě EAV vyšetření, které detekovalo mimo jiné i Borélii v kloubech a na CNS. Myslím, že to částečně fungovalo, ale nemám z tohoto způsobu podnikání ve výsledku moc dobrý pocit. Nevím pořádně proč. Také jsem bral nějaké kapky od pana Tichanovského (Epam) - také myslím, že částečně fungovaly a pocit z nich dobrý. Dál jsem zkoušel štětku podle Ditra Wolfa Storla. Z našeho pozemku a od kamarádky. Pro sběr možná nebylo nejlepší období. Podle mně moc nefungovala. Co ale na základě Storla fungovalo, bylo zahřívání těla na co nejvyšší teplotu. To jsem dělal tak, že jsem si napustil vanu horkou vodou, do které jsem byl schopen vlézt a pak ještě přiléval teplejší vodu, kolik jsem vydržel. Potil jsem se i pod vodou a vždy se mi trochu ulevilo. Borélie umírá myslím při teplotě nad 40 stupňů, ale asi je nemožné se jí úplně tímto způsobem zbavit, protože by člověk zemřel také. Pak jsem zkoušel nějaké kapky z pupene topolu. 

 

No a jednou se mi vybavila poznámka z dřívější doby, kterou mimo řečí prohlásil Milan Dvořák, že kdyby nefungovala úprava stravy, ať zkusím MMS. Také mi někdo přeposlal nějaký mail o MMS. Koupil jsem si knížku a rozhodl se do toho jít. Zároveň se ke mně dostaly informace o geniální práci Raiffa a zapperu. Na internetu jsem našel frekvence, které by mohly fungovat a hrál jsem si na ruského pionýra s elektrodami v ruce (i na nohou - ty jsem si sám vyrobil z drátu). U MMS jsem se rozhodl pro ten nejsilnější tzv. "rakovinový protokol" Pil jsem MMS podle návodu v takovém množství, aby mi tak akorát nebylo blbě. V praxi to znamenalo, že mi bylo lehce blbě stále. Také jsem si dával MMS2 - to se mi trochu zvedal žaludek vždy pár minut po pozření. Také jsem si mazal MMS s DSMO na tělo i klouby. Smrděl jsem chlórem a kyselinu citronovou jsem už nemohl ani cítit. Dnes bych radši používal kyselinu chlorovodíkovou, která je v žaludku přirozeně.

 

V té době jsem byl stále pod pracovním tlakem - musel jsem dokončit do termínu projekt pro Agenturu Ochrany Přírody. Neuměl jsem to vzdát. S pomocníkem a Markétou jsme stavěli lávku na krásném místě u Eremita. Materiál tam bylo třeba ručně odnosit po úzké stezce na skále. Nejtěžší kusy jsme nesli ve dvou (možná i ve třech) - já s berlemi v rukách a jedním koncem klády na zádech. Byl podzim a já věděl, že po předání projektu budu moci vydechnout a věnovat se naplno léčbě. Dostal jsem jako dárek týdenní pobyt v lázeňském domě Francis ve Františkových lázní s makrobiotickou stravou. Odvezla mě tam moje máma hned po zdárném dokončení projektu. Chodil jsem ještě o berlích a bolela mě ramena. Měl jsem tehdy za sebou asi tři týdny MMSkové kůry, a nějak jsem už cítil, že je to na dobré cestě. Při lázeňských procedurách jsem bez pomoci nebyl schopen vlézt, nebo vylézt z vany. Důležité bylo, že jsem odpočíval a věnoval se jen sobě. Vzpomínám si, jak mně šokovalo, že povlečení je tak silně napuštěné nějakou chemickou aviváží. Nemohl jsem ležet s hlavou přímo na polštáři, jak mě to dráždilo. Musel jsem si dávat pod hlavu nějaké svoje oblečení. Naštěstí to při otevřeném okně za dva dny vyprchalo. Konfrontace s civilizací byla zajímavá. Připadal jsem si jako ufon - na což jsem už dnes zvyklý.

 

Ke konci pobytu jsem si dokonce půjčil hůlky na nordic walking a byl jsem pomaličku s nimi schopen projít i kolonádu.

 

Po návratu jsem dokončil MMS kůru a občas jsem používal i zapper. V záloze jsem měl ještě koloidní stříbro, které jsem ale nakonec nepoužil. Měl jsem pocit, že borélie ustoupila. Rehabilitace poškozených kloubů ale trvala déle a do jisté míry stále trvá - jak jsem psal v úvodu. Psychicky pozitivní zvrat také souvisel s tím, že jsem začal lehce cvičit. Teď už nevím, co přesně jsem cvičil, jestli statickou jógu, nebo jen cviky jako mělké dřepy a kliky. Prostě něco, kdy člověk vědomě dělá nějaký pohyb a může pozorovat zlepšení.

 

Během léčení jsem se také poměrně hodně zabýval duchovními a psychickými příčinami boreliózy. Na mě hodně pasovalo to, že jsem ztratil kontakt se svým vnitřním dítětem. Bral jsem všechno moc vážně a neuměl jsem se radovat a hrát si. V radování mám stále ještě rezervy, ale určitě už neberu nic, ani sebe tak vážně. Celý tento materiální život je jedna velká hra. A také se učím lépe poslouchat svoje tělo a učit se zpomalit a odpočívat.

 

Po dokončení MMS kůry se už borelióza přestala projevovat. Dnes je to už asi pět let a já se cítím být ve skvělé fyzické kondici, která se stále zlepšuje. Jsem vděčný všem rodiným příslušníkům, kteří mě podporovali, i dětem, které se na to musely koukat.

 

Závěr, který jsem si pro sebe udělal je takovýto. Každá nemoc - od rýmy, přes rakovinu po boreliózu - je následkem nedostatků v našem životním stylu. Je to kontrolka, která říká, že je třeba něco změnit. Prevence nespočívá v tom, že nebudu chodit do lesa, aby mě nemohlo nic kousnout. Prevence spočívá v tom, že jsem tak silný, že mně případné kousnutí nic neudělá. Zpětně, když jsem o tom přemýšlel jsem dospěl k názoru, že jsem v sobě spirochety měl už dávno před tím pádem z koně. Jen to byl šok, který spolu s jinými faktory oslabil můj imunitní systém, aby se to mohlo provalit v boreliózu. Základem je naučit se žít v souladu se sebou a tím i s okolím. To v mém pojetí zahrnuje zdravý způsob stravování včetně pravidelného pohybu a zdravého dýchání. A dále realizace šťastného životního stylu, jak to učíme v Tajemství úspěchu. Tak, abychom mohli stavět na svých silných stránkách a realizovat svůj potenciál, abychom měli přátele, abychom konali v souladu s naším přesvědčením. A aby naše přesvědčení byla taková, která nám slouží. Abychom zažívali hojnost, a zároveň pokoru. Atd.

 

Prostě nic nového pod sluncem, jen je opravdu třeba to praktikovat. I k tomu nám nemoci pomáhají.

 

 

P.S. Toto bylo napsáno na základě mého ryze subjektivního pohledu. Nikomu nic nedoporučuji. Já jsem během svého hledání například nevyužil pomoc od známé, která se z boreliózy vyléčila s pomocí tradiční čínské medicíny a sama TČM provozuje. Těch možností je spousta a každý si musí najít tu svou.

 

Příspěvek Martina T. ohledně jeho zkušenosti:

===============