L. N. Tolstoj v Anně Kareninové krásně vystihuje zažívání přítomného okamžiku při kosení. Levin je šlechtic, hospodář a není zvyklý každodenně kosit, přesto se párkrát do roka přidá k jím najmutým sekáčům, aby nepřišel o tento požitek:

Příští ráno vstal Levin časněji než jindy, avšak různé starosti v hospodářství ho zdržely, a když přijel k louce, šli už sekáči druhým pokosem.

Už z kopce se jeho zrakům otevřela stinná, již posekaná část louky s šedavými pokosy a černými hromádkami kabátů, jež sekáči odložili na místě, kde začali první pokos.

Jak přijížděl blíž, viděl sekáče jdoucí za sebou v dlouhé řadě a různě se rozhánějící kosami. Někteří měli kabáty, jiní jen košile. Napočítal jich dvaačtyřicet.

Zvolna se sunuli po nerovné louce dole, kde byla stará hráz. Levin poznal některé své sedláky. Byl tu starý Jermil v dlouhatánské bílé košili, sehnutý, mávající kosou; byl tu mladý chasník Vaska, bývalý Levinův kočí, ten rozmáchle zabíral každý řádek. Byl zde i Tit, který Levina zaučoval v kosení, hubený malý sedláček. Šel vzpřímen v čele a kosa mu v rukou jen hrála, když pokládal svůj široký pokos.

Levin sesedl s koně, uvázal ho u cesty, a už tu byl Tit, který vytáhl z křoví druhou kosu a podával mu ji.

"Máte ji připravenou, pane. Jako břitva, ta seká sama," řekl. S úsměvem smekl čepici a podával Levinovi kosu.

Levin si vzal kosu a zkoušel si ji. Sekáči, hotoví s  pokosem, zpocení a veselí, vycházeli jeden po druhém na cestu, šklebili se z zdravili pána. Všichni se na něho dívali, ale nikdo nepromluvil až do chvíle, dokud nepřišel velký staroch se svraštělým bezvousým obličejem, v kabátku z ovčí kůže, a neoslovil ho.

"Tak pane, dal jste se na vojnu, musíte bojovat. Koukejte, ať nám stačíte!" řekl a Levin uslyšel mezi sekáči potlačovaný smích.

"Přičiním se," řekl. Stoupl si za Tita a čekal, kdy začnou.

"Tak koukejte," opakoval starý.

Tit udělal Levinovi místo a Levin pak šel za ním. Byla to nízká tráva při cestě, a protože Levin už dávno nekosil a byl stísněn pohledy, které se na něho upíraly, kosil v prvních vhvílích špatně, třebaže se hodné oháněl. Za ním se ozývaly hlasy.

"Má ji špatně nasazenou, kosiště je moc vysoko, hele, jak se musí ohýbat," řekl jeden.

"Musí víc tlačit na patku," řekl druhý.

"To nic, však do toho přijde," pokračoval starý. "Hele, jak se do toho dal ... Ale moc zabírá, to bude za chviličku uondaný ... Nic naplat, hospodář, dělá na svém! Ale hele, co nechává stát trávy! Za to našinec dostával na hřbet."

Nyní už byla tráva měkčí a Levin sice poslouchal, ale neodpovídal, jen se snažil kosit co nejlépe a postupoval za Titem. Postoupili asi o sto kroků. Tit pořád šel bez zastávky a nebylo na něm znát nejmenší únavu. Ale na Levina už padl strach, že nevydrží, tak byl unaven.

Cítil, že mává kosou s vypětím posledních sil, a už se odhodlal, že Tita požádá, aby zůstal stát. Ale v té chvíli se Tit zastavil sám, shýbl se, utrhl si chomáč trávy, otřel kosu a začal ji brousit. Levin se narovnal v zádech, vydechl a ohlédl se. Za ním šel rolník, který byl asi rovněž unaven, protože ani nedošel až k němu, ale zůstal stát a brousil si kosu. Tit nabrousil kosu sobě i Levinovi a dali se znova do práce.

Podruhé to bylo stejné. Tit pracoval plnou parou, bez zastávky a neúnavně. Levin šel za ním, dbal, aby nezůstal pozadu, a bylo to pořád těžší a těžší. Nastával okamžik, kdy cítil, že už nemá sil, ale v téže chvíli Tit zůstal stát a brousil kosu.

Tak udělali první pokos. A ten první pokos se Levinovi zdál obzvlášť těžký; zato když došli na konec a Tit si hodil kosu na rameno a šel volným krokem po stopách, které v  posečené řadě zanechaly jeho podpatky, šel Levin svou řadou zrovna tak. Přestože se mu pot po tvářži jen řinul a kapal mu s nosu, přestože měl záda mokrá, jako by se vymáchal ve vodě, bylo mu tuze hezky. Zvlášť ho blažilo vědomí, že vydrží.

Jen to mu kalilo radost, že jeho pokos nevypadal pěkně. Budu se méně rozhánět rukou, spíš musím pracovat celým trupem, myslil si, když porovnával Titův pokos, rovný jako podle pravítka, s vlastním rozházeným a křivým pokosem.

Jak si Levin všiml, šel Tit v prvním pokose zvlášť rychle, neboť zřejmě chtěl pána vyzkoušet, a ten pokos byl hodně dlouhý. Dál už to bylo snazší, ale přesto se Levin musel tužit, aby nezůstal pozadu za sekáči.

Na nic nemyslil, nic si nepřál, jen aby nezůstal pozadu a aby pracoval co nejlépe. Slyšel jen svištět kosy a viděl před sebou vzpřímenou postavu Titovu, jak se vzdaluje, prohnutý posečený půlkruh, stébla trávy a korunky květů, zvolna a vlnitě klesající pod ostřím kosy, a před sebou konec pokosu, kde bude odpočinek.

Nevědě, co to je a odkud, ale v nejlepší práci najednou ucítil v rozpálených zpocených ramenou příjemný chládek. Pohlédl na oblohu, když Tit brousil kosu. Přihnalo se těžké, nízko visící mračno a déšť padal ve velkých krůpějích. Někteří sekáči si šli pro kabáty. Jiní, stejně jako Levin, jenom radostně kroutili rameny při vítaném osvěžení.

Ještě pokos, ještě a ještě. Dlouhé i krátké pokosy, s pěknou i se špatnou trávou. Levin docela ztratil pojem času a naprosto nevěděl, zda je pozdě či brzo. V jeho práci se teď dála změna, která mu působila nesmírnou rozkoš. Mezi prací míval okamžiky, kdy zapomínal, co dělá, práce mu šla hravě a právě v těch okamžicích se mu pokos dařil skoro jako Titovi, byl rovný a pěkný. Ale jakmile si uvědomil, co dělá, a chtěl to udělat co nejlépe, už pociťoval všechnu namáhavost práce a pokos dopadal nepěkně.

Když dokončili ještě jeden pokos, chtěl Levin jít zase zpátky, ale Tit zůstal stát, pak šel ke starému a cosi mu potichu říkal. Oba se podívali na slunce. O čem mluví a proč Tit nezačíná další pokos? Levina v té chvíli nenapadlo, že kosí nepřetržitě už dobré čtyři hodiny a měli by se nasvačit.

"Svačina, pane," řekl starý.

...

Po svačině se Levin octl jinde, mezi čtverákem starochem, který mu nabídl sousedství, a mladým chlapíkem který byl teprve od podzimu ženatý a letos šel sekat poprvé.

Starý se držel zpříma, šel vpřeu, rytmicky a zeširoka našlapoval křivýma nohama a přesným rytmickým pohybem, který mu patrně nedal víc námahy než komíhání rukama při chůzi, hravě pořádal pravidelný vysoký pokos. Jako by pracoval nikoli on, ale ostrá kosa sama svištěla ve šťavnaté trávě.

Za Levinem kráčel mladičký Miška. Hezký mladistvý obličej, orámovaný houžví z čerstvé trávy ve vlasech, měl napjatý úsilím; ale sotva se na něho někdo podíval, už se usmíval. Snad by byl raději zemřel, než aby se přiznal, že ho práce namáhá.

Levin šel mezi nimi. Za největšího vedra mu kosení nepřipadalo tak těžké. Pot, který se z něho jen lil, ho chladil, a slunce pražící do zad, na hlavu a do ruky s rukávem vykasaným po loket mu dodávalo síly a vytrvalosti v práci. A stále a stále častěji přicházely okamžiky podvědomí, kdy nemusel přemýšlet, co dělá. Kosa sekala sama. Byly to šťastné chvíle. Ještě radostnější byly chvíle, kdy docházeli k řece, kam sahaly pokosy, a starý otíral chomáčkem mokré trávy kosu, oplachoval její ocel v čerstvé říční vodě, nabíral vody do toulce a pobízel Levina.

"Napijte se! To je dobrota, co?" říkal a mrkal na něho.

A Levin vskutku jakživ nepil takový nápoj, jako byla ta teplá voda se zelenými řasami a s rezavou příchutí po plechovém toulci. A hned potom následovala příjemná klidná procházka s rukou na kose, kdy jste si mohli setřít pot, který se z vás jen lil, nadechnout se z plných plic, rozhlédnout se po celém dlouhém řetěze sekáčů a vidět vše, co se děje kolem, v lese i na lukách.

Čím déle Levin kosil, tím častěji a častěji prožíval chvíle zapomnění, kdy už jeho ruce nemávaly kosou, ale sama kosa poháněla celé tělo, plné vědomí a plné života, kdy pravidelná a přesná práce se jako zázrakem dělala sama, aniž na ni myslil. Byly to chvíle nejvyššího blaha.

...

Vše potřebné ke kosení, naklepávání a obtahování můžete zakoupit zde